Odešla Táňa Fischerová

V rámci cyklu besed s osobnostmi 20. století „Osudy“ přijala před 6 lety pozvání a vystoupila v úterý 20. srpna 2013 od 17:00 hodin v Městské knihovně Rumburk herečka, spisovatelka, moderátorka, politička, kandidátka na prezidentku a občanská aktivistka Táňa (Taťana) Fischerová (* 6. června 1947 v Praze, + 25. prosince 2019).
Besedu moderovali Filip Stojaník a jeho kolegyně Klára Smetanová.

Táňa Fischerová (vpravo) v rumburské knihovně (20.8.2013)
Táňa Fischerová (vpravo) v rumburské knihovně (20.8.2013)

Táňa Fischerová pochází z divadelnické rodiny. Jejím otcem je Jan Fischer (*1921), dlouholetý režisér několika pražských divadel, působil ale také v Brně nebo Plzni. Táňa Fischerová zpívala v dětském pěveckém souboru a díky němu se poprvé dostala do rozhlasového studia, ještě na základní role byla také poprvé oslovena filmaři a nevelkou dívčí rolí debutovala v dnes již opomíjeném dramatu Kohout plaší smrt (1961).
Po maturitě na jedenáctiletce začala studovat herectví na brněnské JAMU, v této době také vytvořila další filmové role ve významných uměleckých počinech, dnes označovaných jako součást tzv. československé nové vlny (Bloudění, 1965; Hotel pro cizince, 1966). Při natáčení těchto filmů přišla do styku s osobnostmi pražského Činoherního klubu a odtud dostala nabídku na stálé hostování. V roce 1967 tak přerušila nedokončené studium na JAMU a odešla do Prahy, hostování zaměnila za stálé angažmá v roce 1970. V rámci Činoherního klubu dostala velké herecké příležitosti především v ruské klasice (Višňový sad, Strýček Váňa, Na dně), spolupracovala také s televizí (v produkci brněnského studia hrála například v inscenaci Josefína, 1968). Postupující normalizace dopadla především na Tánina otce Jana Fischera, ale jeho nucený odchod se podepsal i na jejím vlastním osudu a v roce 1973 opustila Činoherní klub. V letech 1973-1977 pak hrála v Divadle Jiřího Wolkera, kde našla znovu uplatnění ve světové klasice (Zdravý nemocný, Sen noci svatojánské).
Od roku 1977 byla Táňa Fischerová jako herečka ve svobodném povolání, hostovala například v Laterně Magice (Černý mnich, Rváč) nebo ve Viole (Punčochář), příležitosti jí nabídly i mimopražské scény, například Krajské divadlo v Kolíně. Jako problematická osobnost, navíc bez stálého angažmá, neměla Fischerová po celá sedmdesátá léta prakticky možnost prosadit se ve filmu a televizi, epizodní role jí byly dopřány jen v několika málo snímcích. Naopak léta osmdesátá jí přinesla mírnou satisfakci v podobě relativně velkých rolí ve zdařilých filmech Prodloužený čas (1984) nebo Lev s bílou hřívou (1986), hrála také v titulech s historickým zaměřením (Divoká srdce, 1989; Svědek umírajícího času, 1989), opět ji oslovil také režisér Antonín Máša, s nímž spolupracovala již v 60. letech (Skřivánčí ticho, 1989), nové uplatnění znovu nacházela i v televizi.
Se svou svobodomyslnou povahou se Táňa Fischerová aktivně zapojila do událostí listopadu 1989 a následně začala svou práci dělit mezi herectví a společenské aktivity v oblasti charity, ekologie a nakonec i politiky. Angažovala se jako členka různých sdružení a nadací (Amnesty International, Nadace Vize ’97 atd.), dlouhodobě se divákům České televize zviditelňovala v předvánočním čase jako moderátorka Adventních koncertů. Díky četným veřejným aktivitám ustoupilo herectví logicky do pozadí, velkou dramatickou rolí klavíristky Lydie se ale připomněla v seriálu Konec velkých prázdnin (1996). Sporadicky se vracela i na filmové plátno (Hanele, 1999; Kruh, 2001).
Účast ve veřejném dění rozšířila Táňa Fischerová později i o politiku a v letech 2002-2006 byla poslankyní Parlamentu České republiky jako nezávislá kandidátka za stranu Unie svobody – Demokratická unie. V politice se sice neprosadila nijak výrazně, ale jako mediálně známá osobnost dostávala poměrně často prostor k prezentaci svých názorů (vyjadřovala se například k tématu volebního systému). I po opuštění politiky zůstala veřejně aktivní a často vystupovala například v rozhlase, ať už jako host nebo v roli účinkující, k umělecké činnosti se vrátila na půdě Lyry Pragensis. Je také autorkou tří povídkových souborů a autobiografickou knihou (formou rozhovoru) Táňa Fischerová: žít nejen pro sebe (2002) podala obraz o svém životě a práci.

Táňa Fischerová (vlevo) v rumburské knihovně (20.8.2013)
Táňa Fischerová (vlevo) v rumburské knihovně (20.8.2013)

Glosa:
Táňu jsem poprvé viděl začátkem 70. let minulého století (ještě jako student FEL ČVUT) v pražském Činoherním klubu v představení S úsměvem idiota (1969-1973). Nezapomenutelný je pro mně její duet s Janem Vodňanským Pověz, miláčku (to, co chceš od života? – S úsměvem idiota ti svoji lásku dát). Když jsem jí to představení po letech (tj. 20.8.2013) připomněl a nechal si podepsat desku s touto písní (Jan Vodňanský a Petr Skoumal mi ji podepsali před 40 lety při svém vystoupení ve Studentském akademickém studiu na Karlově náměstí), podotkla, že by kluky potěšilo, že si na to ještě někdo pamatuje. Bohužel, druhý kluk – skladatel, textař a klávesista Petr Skoumal (7. března 1938 Praha – 28. září 2014 Praha), partner, s nímž měla syna Kryštofa postiženého dětskou mozkovou obrnou, odešel rok nato.

Amatérské video ve formátu MP4, 147 MB, 18:16 min (Táňa Fischerová v rumburské knihovně 20. srpna 2013)

Odkazy:
Taťana Fischerová – http://cs.wikipedia.org/wiki/Taťana_Fischerová
Táňa Fischerová – http://www.csfd.cz/tvurce/1148-tana-fischerova/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..